Dne 5.4.2013 proběhla na faře zajímavá přednáška plk.v.v. Ing. Františka Vladimíra Valdštýna na téma úsilí o evangelizaci našich zemí a předků před cyrilometodějskou misií s názvem "Putování s Kristem do středu Evropy". Pro ty, kteří tuto bezesporu zajímavou přednášku propásli, obsah této přednášky s laskavým svolením autora nyní zveřejňujeme.

PUTOVÁNÍ S KRISTEM DO STŘEDU EVROPY

ÚSILÍ O EVANGELIZACI NAŠICH ZEMÍ A PŘEDKŮ PŘED CYRILOMETODĚJSKOU MISIÍ

Moravané a Čechové přijali křesťanství v devátém století dobrovolně... Tento závěr historického bádání na samém konci 20. století, že totiž naši předkové usilovali o křest z vlastní vůle, bez tehdy obvyklého mocenského nátlaku zvenčí, poukazuje na překvapivou výjimku v raně středověkých poměrech. Písemné doklady stejně jako archeologické nálezy vylučují nahodilost, a tak nezbývá, než se zamyslit nad souborem všech možných příčin, které možná pomalu, zato ale opakovaně a vytrvale působily v tomto prostoru na myšlení Slovanů, včetně jejich předchůdců.

Morava a Čechy, související územní celky, byly odpradávna zvláštní v mnohém ohledu. Moravou, zahrnující původně celé Pomoraví, procházela od pravěku známá Jantarová stezka - komunikace, spojující oblast Středozemního moře s Pobaltím. Na jihu tehdejší Moravy protínala Jantarovou stezku neméně důležitá Podunajská cesta. Čechy, nazývané Boiohaemum, ležely v té době opodál významných strategických komunikací; zejména vlastní česká kotlina představovala stále ještě obtížně přístupnou část pralesního masivu, v antice označovaném názvem Hercynský les. Od pravěku hostily tyto země různá lidská společenství. Mnozí z kolem procházejících se tu načas zastavili, mnozí začali budovat trvalá sídla, usazovali se, asimilovali zbytky předchozích osadníků a po čase přece jen odtud větším dílem odcházeli - pokud se v tomto prostoru z pohledu historie neztratili úplně. Málokde docházelo k mísení kultur v tak krátkém čase a v takovém rozsahu jako na tomto území, kde archeologie v tzv. sídelních zónách nachází stopy nepřetržitého osídlení od pravěku po současnost.

Keltské osídlení těsně před začátkem našeho letopočtu násilně překryly germánské kmeny. Některé z nich se již setkávaly s křesťanstvím prostřednictvím Gótů, postupujících na západ ze stepí nad ústím Dunaje. Bylo to však křesťanství, zasažené ariánským bludem, který popíráním Kristova božství odmítal soupodstatnost božských osob, Nejsvětější Trojici. Nabízená představa Ježíše coby heróa, jakéhosi poloboha, velmi vyhovovala jejich myšlení a vkusu, protože zdánlivě navazovala na společenství germánských bohů v jejich předchozím pohanském světě.

První písemná zmínka o křesťanských iniciativách na našem území se proto týká popisu cesty neznámého poutníka, zřejmě misionáře, k markomanské královně Fritigil, která se rozhodla opustit ariánské učení a před r. 397 chtěla v té věci, po předchozím dojednání, navštívit biskupa sv. Ambrože přímo v jeho sídle, v Miláně. Toto zapsal Paulinus, Ambrožův životopisec, na základě podkladů langobardského kronikáře Pavla Diakona. Archeologický výzkum přinesl z tohoto období nález kultovní stavby u obce Kněživka u Tuchoměře, kde kultovní stavba s obdélníkovou apsidou na základech původního dřevěného neolitického domu je zřejmě pozůstatkem ariánského kostela. Rovněž opakovaně probíraný průzkum mohyly na Žuráni u Brna se zbytky honosných nálezů s křesťanskými předměty zde původně pohřbených knížecích či královských osob z doby stěhování národů byl přisuzován Markomanům, později pak Herulům nebo až Langobardům.

Po migračních vlnách germánských Gepidů, Rugiů, Herulů, Markomanů, Durynků i negermánských Skýrů a Alanů, kteří se k nám dostali v procesu tzv. stěhování národů (rozběhl se r. 376 nájezdem Hunů na Evropu), přišli sem r. 489 jako poslední Langobardi (přitom na jihu Moravy ještě stále žil kmen Herulů). Usuzuje se, že víceméně všechna tato etnika, samotné Huny rovněž nevyjímaje, setkala se již s křesťanstvím. Jeho další pronikání mezi ně a jeho hlubší poznávání bylo však nejen věcí dlouhodobého působení věrozvěstů, ale též upřímného zájmu a vůle oslovených.

R. 531 zanikla Durynská říše a po odchodu Langobardů z českého prostoru r. 540 začalo postupné zaplňování našich dnešních zemí Slovany. Připouští se, že úplně první skupiny těchto nových osadníků se snad dostaly do Pomoraví a na západní Slovensko již koncem 5. století, protože první velká vlna jejich odstředivého pohybu z východní pravlasti směrem k nám se pak rozběhla nejpozději ve třicátých letech 6. století. Kontakty, které příchozí poznenáhlu navazovali v novém prostředí, byly zejména vzhledem k jejich původní kultuře neobyčejně bohaté jak významem, tak četností. Z toho, co ještě dnes lze zjistit, vyplývá mj., že i základ slovesného umění převzali na této půdě naši předkové od ještě přežívajícího menšinového společenství Keltů, v těch časech pravděpodobně již značně jazykově pogermánštělých. Od Keltů získali také vyspělé technologie výroby železa a kovářství. Spolu s tím se v krátkém čase naučili náročnému, pokročilejšímu způsobu opevňovacích prací a od pořímštělého obyvatelstva v Podunají - Pomoraví získali poznatky o vyspělém zemědělství a sadařství, včetně pěstování vinné révy...

Hospodářsky i vojensky se naši předkové dokázali v nové vlasti kupodivu rychle zachytit. Bez podstatné ztráty své etnické identity se jim dokonce podařilo začlenit se do pozůstalé rozmanité společnosti a v poměrně krátkém čase začali s nově nabývanými poznatky rozvíjet svou původní jednoduchou kulturu. Vyhráno však v žádném ohledu ještě neměli. Navíc cesta k opravdové vyšší kultuře i k rozhodujícím duchovním hodnotám, vždy svízelná, byla pro ně téměř neschůdná. Stále ještě se nacházeli na počátku své etnické existence, v čase, vymezeném zejména pro potřebný jazykový vývoj již ne na dlouhá staletí, jak tomu bylo v pravěku a v antice, ale pouze na omezený počet generací. Byla tu však naděje, že „Bůh neopustí svého stvoření ani nezapomene na dílo svých rukou“, a opravdu, Církev, která žádného nepovažuje za cizince, povšimla si ihned těchto nově příchozích.

První doklad o tom je spojen s portugalským misionářem, arcibiskupem svatým Martinem z Bragy (* po r. 510, + r. 579), apoštolem iberského Svévska, spisovatelem a překladatelem, který pocházel z jižní Pannonie, římské provincie na středním Dunaji. Všude šířil úctu ke sv. Martinu z Tours (ten také přišel do Galie z Pannonie), kterého se snažil představovat též coby věrozvěsta Slovanů. Z toho lze usuzovat, že Slované v té době již patřili k pannonskému obyvatelstvu tak samozřejmě, že je v rámci svých představ a konstrukcí začlenil buď fakticky, či alespoň perspektivně do výčtu všech chráněnců sv. Martina Tourského, svého velikého vzoru.

Existenci Slovanů braly v potaz rovněž ostrovní, neboli iroskotské misie. Významný následovník sv. Patrika, svatý Kolumban (* 543, + 616), zakladatel putujícího mnišství, přijal program „Peregrinatio pro Deo“ a s dvanácti druhy se vydal do Galie, pak k Bodamskému jezeru a po r. 612 do Itálie. Na sklonku života zabýval se i myšlenkou hlásání evangelia mezi Slovany. Za Alpy, do Podunají odešli ale až jeho následovníci. Na rozdíl od alpských Slovanů dotkla se však jejich víc než stoletá činnost našeho území jen okrajově, protože nejbližší iroskotský klášter se nacházel až v Kremsmünsteru. Jak ukazují výsledky archeologických průzkumů, začal se vliv těchto misií zřetelněji projevovat na Moravě až během karolínské epochy, v úplném závěru jejich působení v Evropě. Přesto je třeba vysoce ocenit jejich nezištné, obětavé a horlivé snažení, kterým poznamenali naše dějiny na samém jejich počátku.

V té době vpadla do Evropy další vlna nájezdníků. Byli to Avaři, kteří si v Pannonii rozbili svá nomádská sídla, pověstné hrinky, odkud po víc jak dvě staletí vyráželi všemi směry na svá kořistná tažení. Kromě jiných podrobili si na nově okupovaném území a v jeho nejbližším okolí všechny usedlé Slovany. První nájezd na Franskou říši podnikli r. 562 a od této chvíle napadali zejména Západ a Jih kontinentu až do konce osmého století. Tato vytrvalá, nevypočitatelná hrozba vzala za své teprve tehdy, když v průběhu let 791 - 796 padla v bojích s Karlem Velikým většina avarské válečnické elity.

Mezitím, možná i v nějaké souvislosti s avarskou expanzí, dosídlili, tentokrát z jihu, naše země koncem 6. nebo na přelomu 6/7. století další Slované. Je zajímavé, že v této druhé migrační vlně převažovali válečníci, kvalitní jezdci, dobře vyzbrojení a vycvičení. Byli tak organizovaní, že nejednou bývali najímáni dokonce i Franky, a to v rámci úplných, plnohodnotných, samostatných, až čtyřtisícových sborů. Nakonec, navzdory tehdejšímu převažujícímu mínění o avarské neporazitelnosti, povstali v letech 623-4 úspěšně i proti přesile svých utlačovatelů. Osvobodili se za vedení legendárního Sáma, údajného kupce z franských Sens a kolem r. 626 jej zvolili vládcem vzniklého kmenového svazu, tzv. Sámovy říše. Vítěz nad Avary však musel zakrátko hájit své území nejen proti nim, a tak došlo r. 631 k válce s franským králem Dagobertem. Válku rozhodla třídenní bitva u dnes obtížně lokalizovatelného Wogastisburku, kde Frankové utrpěli porážku. Popis těchto událostí v kronice tzv. Fredegara Scholastika obsahuje mj. i narážky králova legáta Sicharia na pohanské praktiky našich Slovanů.

Kromě mocenského franského tlaku je v tom čase doložena i ryze duchovní iniciativa opata - biskupa sv. Amanda z Maastrichtu (* kol. r. 584, + 675), který se na území Sámovy říše vydal hlásat Evangelium. Sv. Amandus je tak prvním konkrétně doloženým slovanským apoštolem u nás, třebaže v očích tohoto světa neuspěl. Neúspěch jeho snažení zavinily patrně nejen jazykové obtíže, ale také neslučitelnost pojmů křesťanské víry se způsobem života oné vlivné, právě v těch událostech triumfující vrstvy válečníků, kterým se zřejmě zcela přizpůsobil i Sámo - pokud byl skutečně Frank a pokud byl ve své vlasti pokřtěný... Přesto tyto i jiné, historií nezachycené letmé kontakty s křesťanským světem a s křesťany samotnými, sehrály určitě v životě našich předků vždy nějakou konkrétní roli.

Křesťanství se přitom vydalo současně neschůdnými cestami i k Avarům, známým v tehdejším světě nejen svou agresivitou a cynismem, ale hlavně proslulou bezuzdnou pýchou, která prý měla představovat nejcharakterističtější rys jejich povahy. Avaři ve svém chanátu zcela přehlíželi poddané obyvatelstvo a neumožnili mu žádnou důstojnější spolupráci na věcech veřejných, nepřipustili nejen žádnou jeho společenskou integraci, ale ani prostou asimilaci, což nakonec vedlo k jejich úplné izolaci a k následnému zániku. Zcela podroben císařem Karlem Velikým, byl avarský vládce, kagan Abrahám coby jeho vazal 21.9. 805 pokřtěn. Ještě na sněmu v Cáchách r. 811 byl zástupce Avarů uveden mezi holdujícími Slovany a na sněmu ve Frankfurtu r. 822 pak byli Avaři vzpomenuti úplně naposledy; zato zde byli ve výčtu zúčastněných poprvé uvedeni slovanští Moravané...

Skutečnost, že se během 8. století v celém středoevropském prostoru zlepšily podmínky pro misijní činnost, byla důsledkem významných zásahů do církevních poměrů v zaalpském prostoru, dlouhodobě prováděných arcibiskupem mohučským a současně papežským legátem pro celou Germánii sv. Bonifácem (* 675, + 754). Učený benediktin, rodem Anglosas s původním jménem Wynfrith, vykonal za svůj život, ukončený mučednickou smrtí v nizozemském Frísku, jak pro Církev, tak pro evropskou civilizaci víc, než mnoho jiných před ním - duchovních či vládců. Jím vytvořená církevní správa v Germánii umožnila komunikaci nově založených čtrnácti diecézí nejen mezi sebou ale i s římským ústředím, a tak výrazněji přiblížila tuto někdejší rozlehlou pustinu kulturnímu Středomoří.

Našimi zeměmi začali více procházet franští misionáři, nejčastěji z diecéze pasovské a řezenské. Biskupství v Pasově považovalo tehdy za svou zájmovou oblast celou tehdejší Moravu (tj. včetně Nitranska), podobně jako si biskupství v Řezně činilo nárok na Čechy a arcibiskupství v Solnohradě na Korutany a celou Pannonii. Je třeba přiznat dobrou vůli většině franských věrozvěstů, zejména těm, kteří v letech 818-838 přicházeli na Moravu z Pasova od biskupa Reginharda a do Čech z Řezna od biskupa Badericha v letech 817-847. Uvádí se, že biskup Baderich - Baturicus měl zájem na vzdělávání kleriků i na používání slovanského jazyka při jejich misijní činnosti mezi našimi předky. Jeho klerikové však při šíření Kristova jména naráželi na neobvyklé překážky. Pokud se seznámili s obtížemi staroslovanského jazyka a začali mu poněkud rozumět, nastal problém s jeho písemným záznamem. Na množství polohlásek, nosovek a střídnic ani latinská abeceda, ani řecká alfabeta nestačily, což vyplývá mj. ze zkomolenin nejen místních ale všech osobních slovanských jmen v dochovaných západních análech i v důležitých diplomatických písemnostech té doby. Přesto byla našim dědům již v období let 790-820 zprostředkována překladem ze starého hornoněmeckého jazyka slova některých základních modliteb. Až dodnes toto dosvědčuje v našem Otčenáši slovo „vezdejší“ (ze starohornoněmeckého „emizzihic - stálý, nepřetržitý; po r. 820 bylo nahrazeno slovem „täglich“ - každodenní). Pod vlivem prvních pokusných překladů vytvářelo se pak na Moravě nejstarší slovanské církevní názvosloví a kolem r. 800 zřejmě vznikala první západoslovanská liturgie na latinském základě.

Na působení franských kněží u nás padl však i nejeden stín a jejich misijní práci začal provázet soubor problémů, v první polovině 9. století stále víc narůstajících. Zejména to byla :

1. Přílišná provázanost kléru s obnoveným Římským císařstvím, později pak přímo s politickými zájmy Království východních Franků - již pouhá skutečnost, že do čela válečných výprav mohli být delegováni v roli polních velitelů i biskupové (např. nad výpravou Karlomanových vojsk, směřující r. 872 do Čech, měl vrchní velení mohučský arcibiskup Liutbert), je velmi výmluvná.
2. Ne ve všem uspokojivá vlastní misijní praxe - otázka zda a jak vést konkrétní misii nebyla prý totiž ve franském prostředí nikdy úplně dořešena.
3. Poměrně nízká vzdělanostní úroveň duchovenstva (v kombinaci s jazykovými bariérami projevovala se zvlášť nepříznivě); kněží, pokud nevzešli z klášterního prostředí, mohli získat vzdělání pouze na některé z fungujících katedrálních škol, jejichž existence, organizace, vybavení, způsob výuky a vůbec celková úroveň nebyly nijak garantovány.
4. Téměř neexistující církevní správa, na misijním území přinejlepším pouze suplovaná na centrálních hradištích; zvláště v případě pasovských misií bylo i toto její torzo oslabováno nevymahatelností církevního práva - v důsledku aplikace germánského zvykového práva na vlastnictví kostelů (kostel byl považován za vlastnictví toho, na jehož pozemku byl postaven).
5. Neochota vést misijní území k vlastnímu církevnímu osamostatnění.

Toto neprospívalo poctivým evangelizačním snahám a hlubšímu pronikání křesťanství do celé společnosti, což byl beztoho sám o sobě dlouhodobý proces. Přitom Slovanům, na rozdíl od mnoha předchozích, žádné dlouhodobé jak kulturní, tak náboženské sžívání dopřáno nebylo. V Evropě se objevili příliš pozdě a na integraci do všech jejích struktur, pokud to vůbec šlo, jim čas nezbýval. Nebylo pro ně snadné orientovat se a rychle se rozhodovat v různorodé, nedokonalé, často velmi kusé, překotné a tím hůře srozumitelné nabídce věcí duchovních. Především se ale museli rozejít s dosavadní vírou.

Původní pohanské náboženství, které si přinesli ze své východní pravlasti mezi řekami Vislou, Dněstrem a Bugem, bylo překvapivě chudé a v mnohém snad ani nepřekročilo rámec šamanismu. Neměli představu o nějakém zosobněném božstvu, natož o souboru bohů (tolik hledaném v našem romantickém 19. století); ten vznikal u Slovanů živelně mnohem později, v průběhu dalších století a mimo naše území - u Rusů pod vlivem skandinávských Varjagů a snad i okolních nomádů, u Pobalťanů a Polabanů s vytvářením ceremonií, kněžské hierarchie a stavbou kultovních míst napodobováním Církve, jejíž křest odmítli.

Panteon slovanských bohů, srovnatelný alespoň vzdáleně s antickým, keltským nebo germánským pohanstvím, není v našich národních dějinách znám. Přece však docházelo v českém prostředí alespoň k přejímání některých zůstatků předchozích kultů i dalších nových, stále ještě přicházejících z východu - šlo zejména o přebírání orientálních představ neosobního charakteru, jakým byl např. rozšířený kult ohně. Současně ale docházelo k vstřebávání všech předchozích stop křesťanství, ovlivněných působností jeho prvních, třeba i náhodných hlasatelů.

V pestré směsici zvyků, nabídek, nátlaků, podnětů, pokusů i prvních zkušeností nastupovali naši předkové v 8. století a možná i dříve, svou vlastní cestu k poznání Krista. Samotné vykročení z pohanského světa nebylo tak dramatické a bolestné, jak se to mnohdy uvádí. „Záře nad pohanstvem“ se marně hledá či uměle zažehuje ve světle moderního historického poznání. Na zdejším novém území, na křižovatce velkých evropských cest, pod mocenským tlakem, v novém čase a vůbec v náročnějších podmínkách nedalo se nadále žít původním archaickým způsobem, navíc s primitivním přírodním náboženstvím. Narůstající nejistoty mohly změnit jejich život v nedůstojné přežívání. Východiskem z neuspokojivé situace mohlo být pouze nekompromisní řešení. To našli v křesťanství, tolikrát zprostředkovávaném i přímo nabízeném, které, ač stále ještě v podstatě nepoznané, nepřipadalo jim už úplně cizí. Měli nejednu příležitost seznámit se i s jeho symboly, pojmy a náležitostmi. A právě křesťanství je oslovilo zvláštním způsobem.

Na pohanské, nevzdělané, doslova negramotné představitele našich předků udělaly překvapivý dojem církevní bohoslužebné knihy - drahocenné, masivní, nádherné, zlatem a drahokamy zdobené kodexy. Poučeni, že v těchto knihách je obsažen Boží zákon, přizpůsobili si je zcela svým představám a ty pak rozšířili na křesťanství jako takové. Nabyli přesvědčení, že jen křesťanství má sílu přinášet univerzální, sjednocující stav, který sami označovali slovem „MIR“. My, dnešní Češi chápeme slovo „mír“ víceméně jen ve významu klidu zbraní, ale pro dávné Indoevropany, pro dávné Slovany, naše praotce bylo slovo mír - mir souhrnným pojmem pro

• svět, všehomír (kosmos),
• mír (klid zbraní, ale současně i společenský mír),
• shodu, soulad (s celým světem),
• pravdu,
• zákon,
• spravedlnost (coby harmonii správně ustrojených společenských vztahů); ještě dlouho, po celý středověk bude se v písni „Hospodi, pomiluj ny“, zpívat:
  „... Ty, Spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž,
  Hospodine, hlasy nášě!
  Daj nám všěm, Hospodine, žizň a mir v zemi! ...“.

Moravané tedy jako první usoudili, že jen křesťanství zná pomocí svých knih schůdnou cestu k jejich absolutně pojímanému miru. Sami číst a psát neuměli, své sporé záznamy si vytvářeli podle slov mnicha Chrabra (kol. r. 900) „toliko črtami a zářezy“. Přesto, či právě proto začali se ke křesťanství hlásit způsobem v Evropě doposud neznámým - prostřednictvím symbolu knihy. Moravští velmoži, jak dokazují archeologické nálezy, nechávali si u svých zlatníků zhotovovat honosná kování, nákončí svých válečnických pásů, ve tvaru miniaturních evangeliářů, které podle nich skrývaly onu „veškerou pravdu“. Nikde nic podobného předtím neviděli. Neuvědoměle, po svém ubírali se za Kristem a své svobodné rozhodnutí pro Něho tak vyjadřovali i tímto svérázným způsobem.

Prof. Dr. J. Cibulka v polovině 20. století rovněž dospěl k závěru, že „Slované, usídlení na Moravě měli během staletí možnost zblízka poznat křesťanství u kmenů germánských, s nimiž na severním břehu Dunaje od 5. století sousedili anebo mezi nimiž taktéž žili. V druhé polovině 8. století byli křesťany už také Slované sídlící v Pannonii a jistě také v dnešních Rakousích, takže ze západu i z jihu se křesťanství přiblížilo Slovanům moravským a průpravně si razilo cestu. Příklad daný ze slovanského sousedství přiváděl k napodobování, zvláště když se k němu družilo také pronikající na Moravu působení misijní. Jeho vystupňování koncem 8. století dává tušit, že v té době, ne-li už předtím, křesťanství překročilo moravské hranice. Dokládá to také v té době na Moravě nastalá proměna pohřebního řádu...“

Poměry v Čechách byly poněkud jiné. I když žili v poměrně úzkých kontaktech s Moravany, byli zdejší naši předkové za nimi v mnohém opožděni. Stále ještě setrvávali ve svých kmenových společenstvích, mezi kterými jen pomalu prosazoval svou vedoucí úlohu v centrální oblasti formující se jinak dosti záhadný kmen Čechů. Všichni tito Bohemi či Bohemani (nazývaní tak Západem podle vžitého názvu české kotliny) taktéž kráčeli, byť obtížněji za vyšším poznáním. Čtrnáct jejich knížat přijalo sice 13. ledna 845 v Řezně křest z rukou biskupa Badericha, ale i když se jedná o doložitelnou událost, váže se k ní řada nejasností. Není zaznamenáno jediné knížecí jméno. Jak vyplývá z historických rozborů, křest byl udělen ve velmi neobvyklé době, za velmi mimořádných okolností, nej pravděpodobněji na velmi naléhavou žádost katechumenů. Pokřtění těchto jistě významných osob se přitom v dalším společenském dění v Čechách nijak zvlášť neprojevilo, pouze archeologie zatím doložila mimořádný nález pohřbu, který by se mohl týkat jednoho z oněch čtrnácti. K rozhodujícímu kroku v pokřestění českého prostoru se odhodlal pod patronací Velké Moravy až kníže Bořivoj (* 852/3, + 888/9). Přesto v Čechách stále působily franské misie z Bavorska a vznikaly tu první nedokonalé překlady modliteb; text písně „Hospodi, pomiluj ny“ vznikal právě tady již v první třetině devátého století.

Christianizace Moravy byla ukončena za Mojmíra I. nejpozději do r. 830. Po něm byl zákrokem východofranského krále Ludvíka Němce v půli srpna r. 846, za okolností ne zcela známých (obyvatelstvo se bouřilo) dosazen Moravanům za vládce Mojmírův synovec Rastislav (latinsky uváděn jako Rastiz, Rastic), který dlouho žil u Franků jako rukojmí. Jeho vláda měla zaručit, že toto území bude uznávat říšskou svrchovanost. Namísto toho však nový panovník během několika let přivedl svůj stát k úplné nezávislosti. Soudí se, že odchod bavorského kněžstva kolem r. 850 přímo souvisel s jeho důsledně nastoupenou protifranskou politikou. Morava tím ale od křesťanství neodpadla, naopak, právě z tohoto období je tady doloženo intenzivnější působení italských kněží z akvilejského patriarchátu a řeckých kněží z Dalmácie.

Avšak bez ohledu na to, na množství různorodých kostelů, vystavěných v areálech moravských pevností, nemohl se církevní život dále dostatečně rozvíjet. V době působení franských - bavorských misií dojížděl snad na Moravu tu a tam pasovský biskup. Nyní již nebylo nikoho, kdo by se ujal řízení jakékoliv církevní správy včetně svěcení nových kněží. Ani v případě navázání dobrých vztahů s nějakým vzdáleným biskupstvím nemohlo jít o nic jiného než o dočasnou výpomoc, a i to mohlo poškozovat politické zájmy země, protože plně suverénní středověký stát musel mít svou církevní samostatnost, svou církevní provincii.

A tak se Rastislav kolem r. 861 obrátil se svou žádostí o církevně - právní osamostatnění Moravy přímo do Říma k papeži Mikuláši I. Tam však neuspěl, protože u římské kurie právě probíhala složitá jednání, týkající se nepříznivých poměrů na Balkáně, v Itálii a současně i ve Východofranské říši. Rastislav, tísněn politicky i vojensky, rozhodl se proto „z vnuknutí Božího a po úradě se svými knížaty a s Moravany“ vypravit poselství do Východořímské říše - Byzance. Tam, v Konstantinopoli požádali r. 862 moravští vyslanci císaře Michaela III., podobně jako předtím římskou kurii, o vyslání biskupů, kteří by v jejich zemi coby učitelé „napravili veškerou pravdu“ a pořídili „všechnu spravedlnost“.

Nešlo přitom jen o právní stránku věci, toužili poznávat učení Církve do hloubky se vším, co přináší.

Byzantská říše byla sice k požadavkům neznámého vzdáleného regionu opatrná, ale možnost jeho průzkumu vzhledem k právě vytvořené nepřátelské fransko - bulharské alianci nechtěla promarnit. A tak císařská rada doporučila podpořit moravskou žádost o vyslání biskupů alespoň prozatímní pomocí při vytváření vhodných podmínek pro církevní osamostatnění, zejména při přípravě kněžského dorostu. Za tím účelem byla sestavena mise, do jejíhož čela byl povolán osvědčený diplomat, znalec slovanského jazyka, geniálně, všestranně nadaný přední konstantinopolský učenec Konstantin Filosof, narozený r. 826/7 v Thessaloniké - Soluni. Ten se svým bratrem Metodějem, bývalým vysokým státním a vojenským hodnostářem, nyní opatem kláštera Polychron, sestavil ze svých univerzitních žáků a basiliánských mnichů vysoce výkonný pracovní tým, se kterým neprodleně přikročil k potřebným přípravám. Po shromáždění dostupných materiálů a rekapitulaci předběžných studií došlo postupně pod Konstantinovým vedením k

1. sestavení hlaholského písma - azbuky s číselnou soustavou 1 -10-100 (a-i-r),
2. vytvoření spisovného jazyka - staroslověnštiny včetně gramatiky a tvorby nových slov pro rozšíření staroslovanské slovní zásoby,
3. vypracování nové metodiky jazykového překladu a sepsání překladatelské příručky,
4. výběru předloh pro evangelijní překlady (kromě cařihradské recenze i jiné),
5. překladu Evangeliáře,
6. překladu Žaltáře,
7. překladu právních předpisů,
8. vytvoření zvláštní liturgie ve slovanském jazyce podle kdysi užívané přechodné latinsko-řecké liturgie, tzv. liturgie sv. Petra.

V roce 863 po Kristu vydalo se byzantské poselstvo na Moravu. Našim předkům přinášelo víc, než si dovedli představit. Ještě žádná mise, diplomatická, kulturní či náboženská neprošla před svým nasazením tak dokonalou a komplexní přípravou. Žádná také nezměnila mapu Evropy na tisíc let dopředu. Žádná nepřinesla se světlem kultury příslib Věčnosti tolika národům. Pod vedením svatého Konstantina - Cyrila, s heroickým nasazením svatého Metoděje a s obětavostí jejich spolupracovníků získala ve službě Kristu věčnou slávu a do dějin vešla pod názvem

CYRILOMETODĚJSKÁ MISIE.

V Ostravě dne 6. 3. 2009 / 24. 9. 2012
František Vladimír Valdštýn

Prameny: